Naše expedice se vyvíjela od prvních chvilek slibně. Během 24 hodin jsme zaznamenali málem 2 ztráty z 8 První byla dezorientace na večerním sídlišti v Bratislavě, když se Jarča vracela z nákupu v Bille Druhá, méně veselá, když se Peťa při sjezdu prudkého dlouhého kopce řítil 50km rychlostí, ohlídl se a sjel na krajnici a do „zeleně“. Naštěstí ho zachránila přilba, ve které zůstala díra a odnesl to „jen“ zlomený nos, odřeniny a nateklá levá dlaň A určitě dlouho nezapomene na nemocnici v Černé Hoře. Bohužel kvůli nateklé dlani nebyl schopný se udržet na kole a musel se vrátit hned první den domů. Bylo to těžké rozhodování a bylo nám to moc líto, že Peťa nemůže jet s námi dál a hlavně on byl hodně zklamaný, protože se na kolo moc těšil. Ale naštěstí dopadl ještě dobře, na to, jak škaredě havárka vypadala a poblíž byl taky Viktor, který se pro něho vrátil od kamaráda z Bosny a vzal ho do Bratislavy.
Účastníci: Lenka, Pavel, Peťa, Mira, Jarča, Božík, Mirek, Luděk a řidič Viktor
Termín: 12. – 23. srpna 2015
Ujeto: 435 km
Nastoupáno: 5,8 km
Počet defektů: 4 ks
Počet ztrát: 1 člověk (Peťa)
Typické znaky pro Černou Horu: padající kamení podél cest, ořechy, mirabelky, hodně domů a pozemků na prodej, troubící, zdravící auta, měna = €, pivo = cca 1,5 €
Typické znaky pro Albánii: padající kamení podél cest, sesuvy půdy, fíky, ořechy, ostružiny, kukuřice, káva turecká, záchody turecké, troubící, zdravící auta, skládky odpadků, měna = LEK (1 € = 140 LEK), pivo = cca 100 LEK
Minislovníček albánštiny: hapur = otevřeno, shitet = na prodej, lavasz = myčka aut, burek = pečivo z tenkého těsta (tj. nekvašené těsto tvořené moukou, vodou a olejem), které se plní nejrůznějšími náplněmi, např. mletým masem, sýrem, bramborami, kajmak = pokrm z kukuřičné mouky, ovčího sýru + jogurt
Ale pěkně od začátku… Naše expedice se dala do kupy postupně. S nápadem přišel nejdřív Mira (Jarča), přidali se Lenka a Pavel, kteří se nakonec pro cestu nadchli a byli hlavní tahouni. Nastudovali si cestu a možnosti ubytování a další informace a přitáhli další členy expedice – Mirka, Luďka a Božíka. Pro mě to bylo nejtěžší rozhodování před dovolenou, jestli jet, nebo nejet, rozhodla jsem se týden před odjezdem, že pojedu (po uklidňujících mailech a telefonátech na ambasádu v Albánii a cestovkách, které pořádají zájezdy do Č. Hory a Albánie). Pak jsem zjistila, že mám prošlý pas, naštěstí ale k cestování do Č. Hory, Albánie, Srbska, Bosny stačí občanka
Pavel našel kontakt na Viktora z Bratislavy, který se svým minibusem pořádal zájezdy do takovýchto zemí a tím pádem i znal zdejší podmínky a prostředí, měl tam taky i hodně známých a mohl poradit, co stojí za to vidět, kde se dá ubytovat apod. Původně měl absolvovat celou cestu s námi, ale nakonec nás kvůli pracovním povinnostem „jen“ přivezl a odvezl.
Po několika poradách ohledně trasy, jídla a vybavení jsme se sešli ve středu 12. 8. na nádraží v Olomouci. Vyrazili jsme odpoledne po práci vlakem do Bratislavy, s přestupem v Břeclavi, kde ve vlaku s povinnou rezervací na kola německé dráhy„zapomněly“ připojit vagon, ve kterém jsme měli rezervaci. Nasoukali jsme se proto klasicky do uliček a ani průvod í se neodvážil kontrolovat nám lístky. V Bratislavě nás čekal už Viktor se svým minibusem a taky Božík, kterého přivezl známý. Naložili jsme věci do busu a jeli večerní Bratislavou k Viktorovi do práce, kde jsme naložili kola, věci a vyrazili vstříc dobrodružství.
1. den, čtvrtek 13. 8. 2015
Ujeto: 44 km
Naše cesta vedla přes Maďarsko a Bosnu do Černé Hory, proběhla díky zkušenému řidičovi Viktorovi bez problémů a druhý den, kolem poledne, jsme byli u mostu přes řeku Taru, kde byl i kemp. Postavili jsme stany a vybalili se. První den byl odpočinkový, Viktor nás vyvezl s koly až na vrchol Durmitoru(1900 m. n. m.), kde jsme se s ním na příštích 8 dní rozloučili a dál jeli sami. Sjezdem přes krásné pohoří Durmitoru s bílými kameny, které jsou v Černé Hoře všude, přes městoŽabljak, menší turistické městečko. Po cestě bylo hodně chat a domů k pronájmu a na prodej a děti prodávající med a sirupy. V Žabljaku jsme si koupili meloun, který jsme pak v kempu snědli. Potom nás po několika kilometrech čekal sjezd z prudkého kopce po rušné cestě zpět do kempu, který se stal „osudný“ pro Peťu
2. den, pátek 14. 8. 2015
Ujeto: 58 km
Nocovali jsme v kempu u řeky a úžasného mostu Tara (postavený v roce 1938 – 1940). V kempu jsme stihli ochutnat první místní pivo, které nám zachutnalo a měli jsme možnost ho okusit vícekrát, značka Jelen. Po těžkém předchozím dnu, kvůli úrazu Peti, kdy jsme ho všichni s ním prožívali, jsme se dlouho vyspali a pokračovali v odpočinku čekáním na Viktora, který vezl Peťu zpátky do Bratislavy. Rozloučili jsme se s ním a vyrazili jsme kolem 14 hodiny, s cílem ujet co nejvíce. Sluníčko svítilo a obloha slibovala teplý den. Cesta vedla údolím řeky Tary, střídavě po rovince a pozvolného kopečka až do městečka Mojkovac. Kolem byly krásné lesy, louky, domečky rozesety po údolí. Po cestě nás „překvapily“ místní tunely a v rychlosti jsme zapínali blikačky.Některé z nás málem trefil padající šutr a kus dřeva, naštěstí nás minulZ Mojkovace nás čekal táhlý výstup po celkem rušné cestě, po které jsme už pomalu hledali vhodné místo ke spánku. Mezitím jsme ochutnali opět místní pivo, protože bylo potřeba doplňovat tekutiny. Místo ke spaní jsme našli při sjezdu na zahradě u jednoho domu, kde nám ochotně nabídli nocování pod velkou jabloní. Alexa, cca 16-17 let, nám začal hned odhrabovat napadaná jablka ze země a přinesl domácí malinový „sok“, moc výborný. Za zahradou tekl krásně čistý a studený potok, kde jsme udělali večerní i ranní hygienu, viděla jsem i raka Zaznamenali jsme taky to, že nás předjíždějící auta zdravili a upozorňovali na svou přítomnost troubením. Když zatroubili těsně za zadkem, tak nás to kolikrát pěkně vylekalo Ale snažili jsme se být zdvořilí a na pozdravy odpovídat zamáváním.
3. den, sobota 15. 8. 2015
Ujeto: 82 km
Kolem 10 hodiny, po darování dvou českých piv za nocleh a po rozloučení se kalvádosem s panem domácím, jsme pokračovali po hlavní cestě přes Berane, Mojkovac a Alexandrii až do Plavu, kde jsme u jezera nocovali v kempu. Cestě byla pořád do mírného kopečku, bylo teplo, až horko, vyzkoušeli jsme místní jogurt, kterého jsme během celé cesty vypili několik litrů a potkali první mešitu a místní hřbitov s krásným kostelíčkem. Někteří měli menší krizi, ale po nadopování se minerály se zase rozjeli. Odpoledne nás zaskočil deštík, který jsme přečkali pod stříškou místní zastávky. V městečku Alexandrii jsme v hospodě potkali naše krajany z CK Alpina, kteří právě odjížděli směr ČR. Průvodce nám poradil, co a jak a místní se nám moc věnovali, abychom netrpěli žízní.
Dojeli jsme do kempu u jezera Plav, osprchovali se a prošli se do centra města, kde měla být výborná restaurace, aspoň přes 2 lety Největším zážitkem byla večeře v restauraci u kempu, kde jsme vydrželi čekat skoro 2 hodiny (aspoň jsme dobili mobily ) a celí vyhladovělí jsme ji pak zhltali. Menu č. 3 byl dobrý výběr (ryba), ostatní dvě menu už tak slavné nebyly, ale nakonec jsme se všichni přejedli a dobře se nám spalo Kajmak = pokrm z kukuřičné mouky, ovčího sýru + jogurt, vypity 2l jogurtu přes den.
4. den, neděle 16. 8. 2015
Ujeto: 42km
Vyrazili jsme jako vždy, kolem 10 hodiny ranní, po vydatné snídani (kaše + čaj, káva), dál kolem jezera Plavske. Projeli jsme centrum městeček Gusinje. Všude u restaurací a hospod vysedávali jen chlapi, ženský stály asi doma u plotny, klasika Ale měli otevřenou lékárnu, tak jsem toho hned využila. Jinak to bylo město protikladů, jako i další města Č. Hory, na jedné straně luxus, krásné domy a zlaté ploty, na druhé straně vedle domů staveniště, škaredé, oprýskané domy, nebo chudé domečky, políčka. Krávy, kozy a ovce se pasou všude, i v Albánii. Byli jsme 18 km od hranice s Albánií. Kontrola na obou stranách proběhla bez problémů, ale příručky nezklamaly, po pár metrech za hranicí končil asfalt a začínala kamenitá cesta, podobná horské cestě, pro naše treky nic moc, že Mirku? A pořád do kopce, po šotolině, všude kolem hory a lesy, v údolí jsme viděli domečky a těžko jsme chápali, jak se tam lidé dostávají a např. v zimě můžou bydlet. Potkávali jsme spousty lidí, kteří šli naproti nám, pěkně oblečení, buď šli pěšky, nebo v džípech. Když jsme se vyškrábali nahoru, byli jsme jak v jiném světě. Všude bylo stovky lidí, auta, živo, paní nás hned zvala ke stolu a odehnala místní, aby nás pustili sednout a začala nám nosit dobroty – vepřové maso, zeleninu, výborný sýr, okurky. Napřed jsme si mysleli, že to nesníme, ale chuť byla silnější Dozvěděli jsme se, že se dnes hraje zápas ve fotbalu, sjelo se několik družstev z několika vesnic. Ovšem ty vesnice byly i několik desítek kilometrů daleko a po strašné cestě. Ale auta, většinou džípy, tam jezdili, jako by nic. Byla to jediná cesta z Černé Hory a připadala jsem si jako u nás na cestě do lomu nebo na horské stezce v Tatrách. Místní ženy poznáte podle černé plizované sukně, černé haleny a černých vlasů a bílého šátku na hlavě. Potkali jsme se tam s dvěma Němkami, které šly natěžko a ztratily se. Jedna uměla česky, protože má českého přítele, tak jsme si i pokecali česky a Mirek jim poradil, kudy by se měly vydat.
Při sjezdu první defekt, Pavel píchl o střep a za pár desítek metrů píchl znovu. Za to ale našel Luďovu ztracenou buchtu a brýle Ostatní na ně čekali a mezitím pozorovali prasátka s velkýma ušima a ovečky. Zrovna, když jsem dopsala sms kamarádce, že počasí je ideální, přihnal se déšť Mirek se schoval pod půlmetrový most a nám se tam kupodivu nechtělo, tak jsme se schovali pod karimatku. Ostatní dojeli, ale počasí se nelepšilo, ba naopak, „chčilo a chčilo“.V pláštěnkách jsme jeli dál po horské stezce a pod námi tekly potoky vody. Po cestě nás míjely auta a naše brzdové destičky dostaly teda zabrat. Nebylo to příjemné, když se vám kolo smýká v podmáčeném terénu a navíc ještě prší. Bylo to trošku depresivní, začínalo se stmívat, tedy nejvyšší čas najít nějaké ubytování. Stavění stanu nepřicházelo v úvahu, už kvůli dešti a kvůli kamenitému podloží. Krajina byla ale úžasná! Všude kolem nás se tyčily vysoké hory, zalesněné, krajina připomínala Vietnam, po stranách v kopcích byly domečky, je to nepředstavitelné, jak tam někdo může žít. Já jsem se v Albánii divila skoro nepřetržitě Všude okolo jsou jen hory, nejbližší obchod daleko několik desítek kilometrů.
Zachránila nás „hospůdka“ s cedulkou „Hapur“ neboli „otevřeno“. V ní z nás okapaly kapky a vzniklo na zemi jezero. Mladíci nám nabídli kromě piva i ubytování v obývacím pokoji jednoho z nich. Nebylo to však zadarmo. Z ceny 12 eur na osobu se nám protočily panenky, ale neměli jsme odvahu ani jinou možnost. Jídlo nabízeli za další 3 eura, což jsme odmítli, jakož i sýr, který bysme asi taky museli zaplatit. Zklamali nás svou „pohostinností“, paní domu byla taková zapšklá, mladík taky nic moc, neuměl moc anglicky, tak nás spíš celou dobu mlčky pozorovali. Bouřka byla celou noc a než jsme usnuli, slyšeli jsme, jak kočka honí asi lasičku a v noci po mě skákal koník Ale byli jsme v suchu. Ráno jsme zjistili, že to byla dědinka Selce.V údolí Sense byly rozesety po stráních domečky, uprostřed vysokých hor, je obdivuhodné, jak tady lidé žijí.
5. den pondělí 17. 8. 2015
Ujeto: 64 km
Ráno jsme se sbalili, nic jsme raději nechtěli, aby nám nenapočítali nic navíc a vyrazili jsme. Hned na začátku jsem zjistila, že mi nebrzdí vůbec brzdy, protože dostaly předcházející den pěkně zabrat. Potkali jsme taky svatbu v autech a hodili nám nějaké bonbony a cigarety, asi místní zvyk…
Ale zase začalo pršet a lilo a lilo Někteří nasadili pláštěnky a projížděli krajinou, která připomínala měsíční krajinu nebo lom, probíhají zde rekonstrukce silnic, zpevňují se břehy a cesty, staví se mosty, cesta se připravuje na položení asfaltu. Všude stály pracovní stroje. V dešti a přítmí to bylo až depresivní. Ale po každém dešti přijde slunce, tak i tady se vyjasnilo a přestalo pršet. To už jsme se blížili k městečku Tamarë, kde jsme původně den předtím chtěli přespat. V polovině městečka začínala najednou asfaltka. Hurá!
Za Tamarë jsme odložili pláštěnky a bylo zase horko, které už nás neopustilo po zbytek naší cesty. Ještě jsme pak vzpomínali na chladnější počasí. Krajina byla krásná, hory, ale i značky „sněhové řetězy“ znamenaly předzvěst kopců, které na sebe nedaly dlouho čekat. A sluníčko hřálo a pálilo. Cesta pořád do kopce, při pohledu pozvolně stoupající cestu ve skále jsem se odlila, abychom tudy nejeli. Bohužel jsem se spletla. A za stěnou nás čekala ještě daleko horší trasa, až se mi z ní udělalo černo před očima a myslela jsem si, že to půjdu pěšky a celý den. Štěstí bylo, že serpentýny byly na severní straně a nesvítilo tak na nás moc sluníčko, takže jsme to s kratšími přestávkami a sušeným masem zvládli. Nahoře nás čekala nádherná vyhlídka na Albánské Alpy a nevěsta se ženichem, kteří se sem přijeli vyfotit. Stálo to za to!!!
Když jsme se nabažili výhledu a odpočinuli si, čekal nás sjezd přes menší vesničky do městečka Koplik. Po cestě jsme ochutnali šťavnaté sladké fialové fíky, kterých jsme se přejedli. V Kopliku byly krásné vilky s palmami a krásný barevný chodník, po obou stranách silnice, což bylo trochu netypické, protože na většině míst nebyl chodník vůbec, natož takový a po obou stranách. Protože začalo trošku pršet, schovali jsme se do hospůdky, a dali si pivo Tirana. Po cestě jsme potkali skupinku Poláků na kolách, což nebylo tak běžné, potkat cyklisty, navíc na těžko. Dál jsme jeli v mírnějším terénu mezi pastvinami se zvířaty, Mira potkal dokonce i želvu, o které psaly příručky. Náš cíl byl kemp u Shkoderského jezera. Kemp byl moderně zařízený, s čistými sprchami a záchodem. Hodně lidí bylo z Německa, Itálie a Rakouska a dokonce i z ČR, ve stanu hned vedle nás, 2 mladí stopaři (Mirek se u recepce prokecl, že jsou tam hezké „výhledy“ ) a pak jsme vedle nich i spali. U kempu byla pěkná pláž, s lehátky a slunečníky a s molem. Jezero připomínalo Balaton, několik desítek metrů bylo stále vody po kolena, takže plavat se moc nedalo bez odření kolen. Sprchy jsme využili několikrát a vyprali jsme a večer jsme vyzkoušeli příjemnou hospůdku u pláže.
6. den, úterý 18. 8. 2015
Ujeto: 64 km
Ráno nás opět probudilo sluníčko, což slibovalo horký den. Důkladně jsme se namazali a po zabalení věci kolem 10hod. vyrazili vstříc městečku Shkoder. Po cestě se množily odpadky v příkopech, většinou zapáchající, což je velký nešvar Albánců, protože sklo není vratné a hitem je nealko a pivo v plechovkách, odpadové hospodářství tady očividně neexistuje a o nějakém třídění odpadu si můžou nechat jen zdát. Všude vám všechno balí do igelitek, tak jako u nás před pár lety Vedle hotelů nebo hezkých domů vznikají skládky.
Shkoder je město plné hluku, lidí, aut, cyklistů, obchůdků, zvířat, ale všichni se respektují. Neodolali jsme a nasávali jsme místní atmosféru, prošli jsme krámky s oblečením (všechno je hodně barevné a lesklé), dekami, hračkami, potravinami a ve vedlejší uličce jsme narazili na pravý bazar s oblečením – hromady bot, plavek, ponožek, triček, kalhot i spodního prádla.
Koupili jsme si v pekárně místní burek (placka se zelím a uzeninou), moc dobrý. Našli jsme ve vedlejší ulici blízko centra hospůdku, kde jsme přečkali největší vedra u piva a nákupem drobností pro děti. Podařilo se mi koupit pohledy i známku na poště a dokonce došli do ČR (za týden). Lenka s Pavlem nakoupili klukům trička v moderním obchodě s oblečení, až netypickým pro Albánii (něco na styl HM). Bylo horko a nechtělo se nám opouštět hospůdku v chládku, ale čekalo nás ještě hodně kilometrů k přehradě a kempu Komani. Cesta pokračovala pořád do mírného kopce, přes malá městečka, zavedla nás až k novému kostelíku a soše Matky Terezy, která z Albánie pochází a je díky tomu nejslavnější Albánkou. U kostelu jsme snědli ve stínu meloun a nakoupili v krámku jogurt, sýr a pečivo a po občerstvení a odpočinku vyrazili dál do kopců. Cesta se pořád zvedala a ve vedrech na rozpáleném asfaltu to nebylo nic příjemného. Největší stoupání začalo cca 23 km před kempem, u přehrady Komani. Cesta vedla mezi borovicovými lesy, pořád do kopce, zpříjemnila nám ji želva, která šla přes cestu. Dále nás čekalo jen samé šlapání z a do kopce na střídačku, stereotypně, po škaredé cestě s dírami a hrboly kolem přehrady. Už jsem i z minula poučena, že cesta „podél vody“ není většinou po rovině, ba naopak. Byli jsme pořád v přibližně stejné výšce, to, co jsme s námahou vždycky vyšlapali, jsme zase posléze sjeli. Do toho se motalo místní zvířectvo – krávy, kozy a prodejci pití a medu.
Tento den byl pro mě krizový. Jen jsme šlapali, navíc ve vedru a krajina byla sice pěkná, kopce, stromy, keře, ale strašně monotónní, takže to vůbec neubývalo. Do kempu u přehrady jsme dorazili někteří až po tmě se zapnutými blikačkami. Postavili jsme rychle stan, někteří se okoupali a dali si jídlo, já jsem hned zalehla, ale stejně jsem neusnula.
7. den, středa 19. 8. 2015
Ujeto: 32 km (30 km trajekt)
Další den nás čekala plavba trajektem po jezeru Komani. Říká se, že je to nejkrásnější jezero v Evropě. První trajekt odjížděl v 9:30, což by znamenalo brzy vstávat, protože to z kempu bylo ještě cca 2 km do kopce. Po mé krizi se i ostatní usnesli, že pojedeme pozdějším spojem, kluci zjistili, že jede další ve 12hod. Ráno jsme se v klidu najedli, stihli jsme se i osvěžit v krásně čisté řece, která byla ale studená jak led. Pan domácí vypustil z ohrady zvířectvo, kačeny, kačenky, slepice a kuřátka běhaly všude a hledaly něco k snědku. Nechyběli ani dva psi a několik koček. Po osvěžení a nákupu nezbytného jogurt jsme vyrazili na trajekt. Přehradu Komani hlídá větší počet strážníků na různých místech, protože jde o strategickou věc a jejíž narušení by znamenalo ohrožení celého údolí. K hrázi přehrady se projíždí kratším tunelem, kde jsme museli zapínat světla, abychom viděli. U hráze už stál trajekt a plno aut. Našli jsme nakonec paní, která trajekty organizovala a zaplatili každý 5 + 5 eur (osoba + a kolo). Jeden pán nám pořád nutil trajekt v 9:30 a nemohl pochopit, že chceme odjet ještě dnes a ve 12 hod. jsme vypluli. Bylo horko a tak jsme většinu cesty strávili v dolní části lodi, kde jsme měli zaparkovaná i kola. Na lodi bylo cca 10-15 aut. Cesta měla trvat 2-2,5 hodiny, kdy jsme projížděli po přehradě mezi krásnými horami, kopci a přírodou. Občas se ukázaly i domečky, jinak je okolí přehrady neobydlené a moc krásné. Idylku kazily plovoucí plastové lahve a odpadky, které jsme míjeli. Trajekt většinu z nás uspával svým monotónním zvukem. Po přistání v cíli se nám nechtělo ani moc jet dál, bylo horko a byli jsme ospalí. Čekalo nás městečko Bajram Curri (čti Curri). Jeli jsme do kopce směrem k městečku Fierzë, kde jsme si koupili opět meloun a celý ho hned snědli. Chlapi i holky si dali pivo a pokračovali jsme dál. Cesta vedla většinou do kopce, v horku se těžce šlapalo. Zase bylo vidět odpadku v příkopech a každou chvíli jsme potkali nějaké to zvířectvo. Městečko Bajram Curri bylo na kopci a podle našich informací tam měl být kemp, ale nebyl, jen 2-3 hotely, kterými jsme pohrdli Občerstvili jsme se v hospůdce a čísník se nabídl, že můžeme přespat na terase, která byla u restaurace, ale u hlavní cesty. Chtěli jsme najít nějakou stylovou salaš s jehněčím a kozím masem, takže terasa byla fakt až poslední možnost. B.C. je škaredé, špinavé domy, okolí neupravené, u města hodně odpadků, mezi nimi zvířata. Celkově na mě působilo škaredým dojmem. Zastavili jsme se u ukazatele a zjišťovali, kde bychom mohli přespat. Jedna slečna nám řekla, že v Bajram Currije jen jedna restaurace, kde dobře vaří a ubytování jen v hotelích, dále pak ve Valboně, což bylo ještě 30 km a vzhledem k času a terénu a únavě a bolavé Lenčiné achylovky bychom to nedali. Dohodli jsme se, že zkusíme dojet do Dragobia hledat něco po cestě. V okolí města nepřicházelo nic v úvahu, proto jsme jeli pořád dál, až jsme narazili do předpokládaného městečka Dragobi.
V Albánii je totiž problém ten, že nejsou značeny začátky a konce měst, takže člověk jen může hádat, kde je. A městečka nebo vesnice jsou do počtu domů a velikosti jiné než u nás. Narazili jsme na osadu asi 7 domů, jeden byl přímo u cesty a měl velkou zahradu. Chlapi se jeli podívat ještě dál, my s Lenkou jsme zůstali stát a viděli jsme, že vyšel jeden mladík na zahradu. Moc sice nerozuměl, ale pochopil, co chceme, a po souhlasu rodičů nám přišel otevřít bránu. Už se skoro stmívalo, takže to bylo fakt na poslední chvíli. Postavili jsme rychle stany, když přišla slečna s klučinou (5 let), který si s námi hned začal albánsky vykládat a přivezl si svoje kolo. Paní nám donesla vodu a fotku s okurkou a rajčaty a ptala se, jestli máme hlad. My jsme nechtěli urazit, tak jsme řekli, že ano, i když jsme už vařili a za chvilku donesla velký tác s kopou zeleniny a domácím čerstvým chlebem (kukuřičným) a domácím sýrem. Vrhli jsme se na to jako kobylky, že na kluky, kteří se šli koupat, skoro nezbylo. Hygienu jsme provedli v potoce, který tekl směrem k domu přes cestu. Docela studená voda z hor. Paní bydlela v Tiraně, v domě byla pravděpodobně na prázdninách spolu se synem a dalšími sourozenci a rodinou. V noci nás překvapil déšť, schovali jsme rozložené věci na kolech do stanu, ale ráno už zase svítilo sluníčko a vypadalo to, že bude zase horko.
8. den, čtvrtek 20. 8. 2015
Ujeto: 36 km
Ráno jsme se vzbudili někteří dost pozdě, ve stanu už nebyl Božík a Luďa, nevěděli jsme, kde jsou, když v tom se objevil Božík u vchodu do domu a volal na nás, ať honem jdeme, že na nás už čekají. Na terase u domu seděl i Luďa a další členové z domu, dům byl plný dobrot – nakládaná zeleniny, rajčata, okurky a donesli i kuřecí stehno s omáčkou z kukuřičné mouky a chleba a 67% slivovici. Božík s Luďou už tam byli s nimi skoro hodinu, takže věděli, kdo jak se jmenuje a co dělá . Malý klučík si maloval omalovánky, které od nás dostal. Rodina se o nás zajímala, nabídla výborný domácí čaj z bylinek z hor a kávu a bylo veselo. Vyfotili jsme se společně a slíbili poslat fotky Lindě mailem. Pan domácí uměl německy, protože pracoval v Rakousku na stavbě, teď dělal taxikáře v Tiraně. Ten den měl v plánu navštívit dceru, která bydlí v horách. Další dcera byla policistkou a třetí učitelka. Syn studoval v Srbsku elektro školu. Bylo to moc příjemné. Domluvili jsme se, že si tam necháme věci a pojedeme na lehko do Valbony a pak si je vyzvedneme. Bylo horko, vzali jsme si plavky, že se po cestě vykoupeme. Cesta byla pořád do kopce, nějakých 13 km, ale nebylo to moc poznat, že jedeme bez zátěže. Navíc na nás nikdo netroubil, když neviděl brašny . Údolí bylo krásné, smaragdově zelená řeka a vysoké hory a modrá obloha, jako v pohádce. Hory a krajina vypadala jako v Alpách a v Dolomitech. Před 2 lety tudy vedla jen kamenitá cesta, dnes je tu asfaltka a několik kempů a buď dostavěných, nebo rozestavěných hotelů. Cesta vedla pořád to kopce a u nejbližší restaurace jsem řekla, že už dál nejedu „Bratři v triku“ jeli dál, i Lenka s Pavlem a Božík, my jsme si s Mirou objednali pivo a zjistili jsme, že se konečně dočkáme skopového a kozího masa. Při prvním pivu dojel zpátky Pavel s Lenkou a Božík a objednali jsme si polévku – chutnala jako lečo a skopové a kozí pečené maso, od každého půl kila. Poseděli jsme na sluníčko a jídlo bylo výborné. Pak se ale zatáhlo a byla nám až zima, ale neměli jsme sebou žádné oblečení, jen plavky. Dala jsem si ručník přes záda a vyjeli jsme. Z koupání nakonec nic nebylo a brzo jsme byli zpátky u našich stanů a věcí. Tam nás čekali s mísou melounů na osvěžení. Bylo zase horko, sbalili jsme se a rozloučili se. Dlouho budeme vzpomínat na tak pohostinnou rodinu! DĚKUJEME!!!!!
Cílem bylo dojet co nejdále, abychom to ráno neměli daleko na trajekt ve Fierze. Protože jsme předtím jeli dva dny jen do kopce, zpátky se jelo krásně a zvládli jsme dojet až do Fierze, kde jsme zahlédli u cesty restauraci a pod ní u jezera bylo pěkné místečko pro stany. Dali jsme si pivo a koupili víno a měli v plánu se zeptat číšníka na ubytování. Nakonec jsme potkali u stromu přímo majitele, který bez problémů slíbil, že tam můžeme přenocovat ve stanech. Mluvil německy, protože pracoval na stavbě v Německu. Uvařili jsme jídlo a poseděli na posezení u jezera a popíjeli přitom albánské víno.
9. den, pátek 21. 8. 2015
Ujeto: 10km (trajekt 30km)
Ráno bylo zase teplo a neodolali jsme vodě v jezeře, i když večer smrděla rybinou. Vlezli jsme tam postupně všichni, jen Božíkovi se nechtělo, protože byl trochu nachlazený. Přišel k nám majitel a vykládal s námi, že je tam na prázdninách s rodinou, jinak bydlí v Tiraně. Dcera ráda maluje. Stěžoval si, že situace v Albánii je hodně špatná, kdo může, tak vydělává peníze v cizině, ale jde to jen po omezenou dobu. Druhá možnost je, že sklouzne k drogám a kriminalitě. Kdo si vydělá, postaví si dům, koupí auto. Není kde pracovat, jen o prázdninách jsou tam aspoň turisti. Jinak je situace špatná, žádná práce, perspektiva, .. Rozloučili jsme se a vydali na poslední kousek cesty na kole do přístaviště ve Fierze, kdy nám jel trajekt ve 12hodin. V přístavu jsme byli moc brzo, tak jsme seděli a čekali. Chtěli po nás 1 EUR/100 LEK jako poplatek za „použití přístavu“. Peníze vybíral chlapík, kterého jsme potkali v Bajram Curri, ale ze známosti nám žádnou slevu nedal . Mezitím přijížděli další turisti, mezi nimi i skupinka tří chlapů z Čech, kteří byli v Albánii na přechod hor. Pak i turisti z Rakouska a Turecka. Po 2 hodinách konečně loď přijela a my se nalodili. Tentokrát to byla menší loď, pro pár aut a my jsme mohli sedět vevnitř v místnosti na sedadlech jak v autobuse. Čekání na trajekt a celý týden nás unavil, že jsme většinu cesty strávili vevnitř a pospávali jsme a krásy jezera Komani jsme nějak nevnímali. Byli jsme i hladoví a Mirek se s námi podělil o chleba, my zase o paštiku. Cesta trvala cca 2,5 hodiny. Když jsme připlouvali k hrázi, viděli jsme už Viktora s autem. Mával na nás a fotil nás a budeme asi i na propagačních materiálech trajektové společnosti, ti nás taky fotili. Projeli jsme tunelem a sjeli do známého kempu pod mostem u přehrady Komani, kde jsme naložili kola a věci a dali si ještě koupel a objednali čerstvé ryby se salátkem. Byly výborné a bylo to poslední pořádné jídlo před cestou zpátky. Vyrazili jsme. Cesta minibusem po děravé cestě a mostech bez zábradlí a kolem prudkých svahů byla pro mě dost stresující. Oči jsem raději zavírala Ale Viktor je zkušený řidič, takže to zvládl na jedničku. Trvalo to tak hodinu, než jsme ji sjeli a najeli na lepší, asfaltovou a ne tak prudkou cestu. Dále jsme jeli místy, kterými jsme dny předtím projížděli a nestačili se divit (aspoň já s Lenkou), jak jsme museli stoupat cestou tam, protože jsme minibusem jeli skoro pořád z kopce a hodně dlouho. Nemohli jsme tomu skoro uvěřit, že jsme toho tolik za jeden den ušlapali. Navíc ve vedrech. Čekala nás cesta přes Skhoder, kde jsme něco málo nakoupili, sušenky a pití a vyrazili směrem do Bosny. Cesta byla špatná, úzká, samá serpentýna, navíc ve tmě a mlze. Jeli jsme z Albánie do Č. Hory, dály přes Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko a Maďarsko a kolem poledne jsme byli na Slovensku.
10. den, sobota 22. 8. 2015
Ujeto: 1100 km autem
Domluvili jsme se, že nás Viktor hodí do Břeclavi. Božík vystoupil u svých známých u Bratislavy, kde jsme se s ním rozloučili a pokračovali do Břeclavi na vlakové nádraží, odkud nám jel za chvíli osobák do Přerova. Rychle jsme si koupili bagetu na cestu a čekala nás dlouhá cesta do Přerova a odtud do Olomouce. V Olomouci už na nás čekal Peťa, který si tu vyzvedl svoje kolo, a my s Mirou jsme jeli hned do Bystřice na kole. V Olomouci jsme byli po 18hod (vyjeli jsme den předtím v 18 hod), doma kolem 19 hod, unavení, ale šťastní, že se dovolená vydařila (kromě pádu Peti) a máme plno zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat. Po sprše jsme jeli ještě za dětma, které se nás už nemohly dočkat.
Shrnuto a podtrženo, byla to bezva dovolená a parta a těšíme se na další společné výlety, nejpozději za rok na viděnou!!!!
